Parametry pro zavádění jsou vlastně parametry pro jádro Linuxu, které se používají v případech, kdy chceme zajistit, aby jádro korektně pracovalo s neposlušnými zařízeními. Ve většinou je jádro schopno rozpoznat všechna zařízení automaticky, ale v některých speciálních případech mu musíte trochu pomoci.
Při prvním zavádění systému zkuste, zdali systém rozpozná všechna potřebná zařízení jen s implicitními parametry (tj. nenastavujte pro začátek žádné vlastní hodnoty). Systém obvykle naběhne. V případě, že se tak nestane, můžete systém zavést později poté, co zjistíte, jaké parametry je potřeba zadat, aby jádro korektně rozpoznalo váš hardware.
Poznatky o nejrůznějších zaváděcích parametrech a podivných zařízeních jsou k nalezení v Linux BootPrompt HOWTO. Následující text obsahuje popis jen stěžejních parametrů. Vybrané problémy popisuje 5.4 – „Problémy s instalačním systémem“.
Brzy po zavedení jádra můžete zpozorovat hlášení
Memory:dostupná
k/celkem
k available
Hodnota celkem
by měla ukazovat celkovou
fyzickou paměť RAM (v kilobajtech), která je systému dostupná.
Pokud tato hodnota neodpovídá aktuálnímu stavu instalované paměti,
potom byste měli použít zaváděcí parametr
mem=
,
kde ram
ram
je vámi udaná velikost paměti
zakončená znakem „k“ pro kilobajty nebo „m“ pro megabajty.
Například, obě hodnoty mem=65536k
a
mem=64m
znamenají 64MB RAM.
Jádro by
mělo být schopno rozpoznat, že zavádíte systém ze sériové konzoly.
Pokud máte v zaváděném počítači rovněž grafickou kartu (framebuffer)
a připojenou klávesnici, měli byste při zavádění zadat parametr
console=
,
kde zařízení
zařízení
je vaše sériové zařízení, což
je obvykle něco jako ttyS0
[8].
Instalační systém rozpoznává několik užitečných parametrů[9].
Mnoho parametrů má i svou zkrácenou formu, která usnadňuje zadávání a také pomáhá obejít omezení příkazové řádky jádra. Pokud má parametr zkrácenou formu, bude uvedena v závorce za dlouhou podobou. Krátkou formu preferujeme i v příkladech této příručce.
Nastavením tohoto parametru můžete změnit nejnižší prioritu zobrazených otázek.
Standardní instalace používá nastavení
priority=high
, což znamená, že se
zobrazí jak kritické, tak důležité hlášky, ale normální a nevýznamné
zprávy jsou přeskočeny. Jestliže se vyskytne problém, instalátor
upraví priority otázek podle potřeb.
Když použijete parametr
priority=medium
, zobrazí se instalační
menu a získáte nad instalací větší kontrolu. Při použití
priority=low
, nic se nepřeskakuje
a zobrazí se všechny hlášky instalačního programu (to je ekvivalentní
zaváděcí metodě expert
). Hodnotou
priority=critical
se potlačí všechny
zprávy a otázky se stupněm důležitosti menším než kritickým. Pro tyto
potlačené otázky se použijí přednastavené hodnoty.
Ovlivňuje uživatelské rozhraní, ve kterém bude instalace probíhat. Dostupné volby jsou:
DEBIAN_FRONTEND=noninteractive
DEBIAN_FRONTEND=text
DEBIAN_FRONTEND=newt
DEBIAN_FRONTEND=gtk
Standardní rozhraní je DEBIAN_FRONTEND=newt
.
Pro instalaci přes sériovou konzolu může být vhodnější
DEBIAN_FRONTEND=text
. Standardní instalační
média momentálně podporují rozhraní newt
. Na
architekturách, kde to je možné, využívá grafický instalátor rozhraní
gtk
.
Tímto parametrem můžete kontrolovat množství zpráv, které se zapíší do instalačního logu.
BOOT_DEBUG=0
Toto je standardní hodnota.
BOOT_DEBUG=1
Upovídanější než obvykle.
BOOT_DEBUG=2
Spousty ladících informací.
BOOT_DEBUG=3
Pro opravdu detailní ladění se během zavádění několikrát spustí shell, ve kterém můžete kontrolovat a ovlivňovat náběh systému. Když shell ukončíte, bude zavádění pokračovat.
Hodnota tohoto parametru zadává cestu k zařízení, ze kterého se má
nahrát instalační systém, například
INSTALL_MEDIA_DEV=/dev/floppy/0
Normálně se totiž zaváděcí disketa snaží najít kořenovou disketu na všech dostupných disketových mechanikách. Tímto parametrem jí sdělíte, že se má podívat jenom na zadané zařízení.
Může vynutit, aby instalátor použil agresivnější nízkopaměťový režim, než by nastavil podle skutečně dostupné paměti. Možné hodnoty jsou 1 a 2. Více naleznete v 6.3.1.1 – „Kontrola dostupné paměti / nízkopaměťový režim“.
Zabrání instalátoru, aby na druhé a třetí virtuální konzoli nabízel interaktivní shell, což je užitečné při automatizovaných vzdálených instalacích, kdy je fyzická bezpečnost omezena.
Některé architektury využívají pro instalaci v různých jazycích
jaderný framebuffer (grafická konzole). Pokud na svém systému
zaznamenáte symptomy jako chybové hlášky o btermu a boglu, černou
obrazovku nebo zamrznutí instalace po několika minutách od spuštění,
můžete framebuffer vypnout parametrem
vga=normal
fb=false
.
Téma určuje vzhled uživatelského rozhraní instalačního systému (barvy,
ikony, atd.). Dostupná témata se liší podle použitého
rozhraní. Rozhraní newt i gtk nyní podporují pouze alternativní téma
„dark“, které bylo navrženo pro zrakově postižené
uživatele. Téma můžete nastavit zaváděcím parametrem
theme=
.
dark
Standardně se debian-installer
snaží získat nastavení sítě přes DHCP. Je-li
získáno nějaké nastavení, instalační systém se na nic nebude ptát
a automaticky bude pokračovat v instalaci. K ručnímu nastavení sítě se
dostanete pouze v případě, že dotaz na DHCP server selže.
Máte-li tedy na místní síti DHCP server, ale z nějakého důvodu jej
nechcete použít (protože např. pro účely instalace vrací špatné
hodnoty), můžete použít parametr
netcfg/disable_dhcp=false
, kterým zabráníte
automatickému nastavení sítě přes DHCP a rovnou budete požádáni
o ruční nastavení síťových údajů.
Pokud chcete zabránit startu PCMCIA služeb, nastavte tento parametr na
hodnotu false
. Některé notebooky jsou totiž
nechvalně známé tím, že při startu PCMCIA služeb zaseknou celý systém.
Chcete-li v instalačním systému zapnout podporu disků připojených k
sériovému ATA RAIDu (též známému jako ATA RAID, BIOS RAID nebo falešný
RAID), nastavte parametr na hodnotu true
. Tato
podpora je zatím experimentální. Více informací naleznete v
v Debian Installer Wiki.
Zde můžete zadat url k souboru s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.6 – „Automatická Instalace“.
Zde můžete zadat soubor s přednastavením, podle kterého se má provést automatická instalace, viz 4.6 – „Automatická Instalace“.
Nastavením na hodnotu true
se zobrazí i otázky,
které byly přednastaveny. To může být užitečné pro testování nebo
ladění souboru s přednastavením. Nastavení se neprojeví u otázek,
které byly zadány jako parametry při zavádění systému. Pro ty však
existuje speciální syntaxe, viz B.5.2 – „Použití přednastavení pro změnu výchozích hodnot“.
Při nastavení na hodnotu true
odsune otázky
obvykle zobrazované před začátkem přednastavení až za nastavení
sítě. Podrobnosti o automatizaci instalací pomocí této možnosti
naleznete v části B.2.3 – „Automatický režim“.
Během instalací skrze sériovou nebo správcovskou konzoli jsou tradiční
virtuální konzoly (VT1-VT6) v souboru /etc/inittab
zakázány. Chcete-li tomu zabránit, nastavte na hodnotu
true
.
Před restartem debian-installer
do nového systému se implicitně vysune optické
médium použité během instalace. To někdy není potřeba (např. systém
není nastaven pro automatické zavádění z CD-ROM) a v některých
případech může být vysunutí dokonce nežádoucí. Například pokud
mechanika neumí nahrát médium sama a uživatel zrovna není na místě,
aby to provedl ručně. Příkladem takovýchto mechanik jsou mechaniky
v přenosných počítačích a mechaniky se štěrbinovým podáváním.
Pro zakázání automatického vysunutí nastavte parametr na hodnotu
false
.
Nastavením na hodnotu false
se systém pro
správu balíků nebude pokoušet o instalaci doporučených balíků jak
během instalace, tak později v nainstalovaném systému.
Více naleznete v kapitole 6.3.3 – „Instalace základního systému“.
Použitím této volby můžete získat štíhlejší systém, ale také je možné, že zmizí některé vlastnosti, které byste normálně od systému očekávali. Pro získání požadované funkcionality pak můžete ručně doinstalovat některé vybrané doporučované balíky, nicméně musíte vědět, které balíky potřebujete a proto by tuto možnost měli používat pouze zkušení harcovníci.
Instalační systém vyžaduje, aby byly všechny repositáře autentizovány
známým gpg klíčem. Nastavením na hodnotu true
můžete autentizaci potlačit. Varování:
Nebezpečné, není doporučeno.
Nastavíte-li tento parametr na hodnotu true
,
spustí se místo běžné instalace záchranný režim. Viz 8.7 – „Obnovení poškozeného systému“.
Na stejném místě, kam se zadávají parametry pro jádro nebo instalační program, můžete zadat odpověď na téměř každou otázku, se kterou se můžete při instalaci potkat. Tato možnost se využívá spíše ve specifických případech a je zde vypsáno jen několik příkladů. Podrobnější informace naleznete v dodatku B.2.2 – „Použití zaváděcích parametrů jako formy přednastavení“.
Existují dva způsoby, jak nastavit jazyk, zemi a místní prostředí (locale) instalace a následně nainstalovaného systému.
První a nejjednodušší je použít pouze parametr
locale
. Jazyk a země se pak z této hodnoty odvodí
automaticky. Například locale=de_CH
vybere jako
výchozí jazyk němčinu, jako zemi Švýcarsko a výchozí locale v
nainstalovaném systému bude de_CH.UTF-8
. Nevýhodou
je skutečnost, že takto nelze nastavit všechny možné kombinace jazyka,
země a locale.
Druhou, pružnější, možností je zadat jazyk
(language
) a zemi (country
)
samostatně, přičemž můžete volitelně použít i parametr
locale
, kterým nastavíte výchozí locale
instalovaného systému. Například můžete systému sdělit, že se
nacházíte v Německu, ale rádi byste používali anglické prostředí v
jeho britském standardu:
language=en country=DE locale=en_GB.UTF-8
.
Pomocí tohoto parametru můžete nechat automaticky nahrát komponenty
instalačního systému, které se implicitně nenahrávají. Příkladem
užitečných komponent jsou openssh-client-udeb
(během instalace můžete využívat scp) a ppp-udeb
(podporuje
nastavení PPPoE, viz D.5 – „Instalace Debian GNU/Linuxu pomocí PPP přes Ethernet (PPPoE)“).
Instalační systém standardně používá pro stažení souborů ze zrcadel
Debianu protokol http a při standardní prioritě otázek nelze za běhu
změnit na ftp. nastavením tohoto parametru na hodnotu
ftp
můžete instalátor donutit, aby použil právě
tento protokol. Ftp zrcadlo nemůžete vybrat z připraveného seznamu,
vždy jej musíte zadat ručně.
Tímto parametrem můžete nainstalovat úlohy, které nejsou při instalaci
v interaktivním seznamu úloh dostupné. Příkladem budiž úloha
kde-desktop
. Více informací naleznete v části 6.3.5.2 – „Výběr a instalace softwaru“.
Jestliže jsou ovladače zakompilovány přímo do jádra, můžete jim předávat parametry tak, jak je popsáno v dokumentaci k jádru. Pokud však jsou ovladače zkompilovány jako moduly, znamená to, že jsou při instalaci zaváděny odlišným způsobem než při zavádění nainstalovaného systému a nemůžete jim předat parametry klasickým postupem. Musíte použít speciální syntaxi, kterou instalátor rozpozná a zařídí, aby se tyto parametry uložily do příslušných konfiguračních souborů a posléze se v pravý čas použily. Tyto parametry se automaticky přenesou i do nainstalovaného systému.
Poznamenejme, že v dnešní době je používání parametrů modulů téměř raritou, protože jádro ve většině případů správně rozpozná přítomný hardware a nastaví pro něj vhodné hodnoty automaticky. Pokud tomu tak není, stále můžete použít ruční nastavení.
Syntaxe pro nastavení parametrů modulu je následující:
název_modulu
.název_parametru
=hodnota
Potřebujete-li modulu předat několik parametrů, stačí syntaxi několikrát zopakovat. Například pro nastavení staré síťové karty 3Com, aby použila konektor BNC (koaxiální) a IRQ 10, zadali-byste:
3c509.xcvr=3 3c509.irq=10
Někdy je nutné zanést modul na černou listinu a zabránit tak jádru a udevu, aby jej automaticky zavedli. Jedním z důvodů bývá ten, že modul způsobuje na vašem hardwaru problémy. Někdy také jádro registruje pro jedno zařízení dva ovladače, což může vytvářet problémy v případech, kdy jsou tyto ovladače navzájem konfliktní, nebo pokud zařízení funguje správně jen s jedním z ovladačů a jádro nejprve zavede ten chybný ovladač.
Moduly můžete na černou listinu přidat následovně:
.
Prakticky to znamená, že se modul zapíše do souboru
jméno_modulu
.blacklist=yes/etc/modprobe.d/blacklist.local
, což ho vyřadí
jak během instalace, tak v nově nainstalovaném systému.
Poznamenejme, že modul stále může být zaveden explicitně přímo instalačním systémem. Předejít tomu můžete instalací v expertním režimu a odebráním modulu ze seznamu modulů, který se zobrazuje během několika fází rozpoznávání hardwaru.
[8]
Abyste zajistili, že instalace používá typ terminálu kompatibilní s
vaším emulátorem terminálu, můžete přidat parametr
TERM=
.
Instalační systém podporuje následující typy terminálů:
typ
linux
, bterm
, ansi
,
vt102
a dumb
. Pro sériovou
konzoli v debian-installer
je výchozím typem vt102
.
[9] S aktuálními jádry (od verze 2.6.9) lze použít až 32 parametrů a 32 proměnných prostředí. Pokud tato čísla překročíte, jádro zpanikaří.